Památka zesnulých neboli dušičky

Každý rok si 2. listopadu připomínáme všechny, kteří nás navždy opustili. Na tento den připadá Památka zesnulých, lidově Dušičky. Mnoho lidí v tento den nevzpomíná pouze na blízké osoby, ale i na svá milovaná zvířátka, která je provázela životem. Zapalují svíčku za každého, kdo byl v jejich životě pro ně důležitý a bohužel již není mezi námi.

Historie Památky zesnulých, neboli Dušiček

Tento sváteční den má dlouhou tradici sahající až do keltských dob. Keltové v tuto dobu slavili konec roku a tato doba jimi byla vnímána jako čas, kdy se stírá hranice mezi živými a mrtvými. Zapalovaly se ohně, aby duše viděly cestu k živým a mohli se tak znovu všichni společně potkat.

Předchůdcem křesťanských dušiček byly u pohanských Slovanů ritualizované oslavy či hostiny, konané přímo na nekropolích na počest zemřelých předků. Dušičky se slaví od roku 998, kdy Památku věrných zemřelých zavedl clunyjský opat Odilo, který se takto snažil čelit přetrvávajícím pohanským zvykům.

Svátek Dušičky je katolickým svátkem slaveným 2. listopadu od 12. století jako vzpomínka na mrtvé. Poté se tento zvyk rozšířil po celé západní církvi, tedy i k nám. V dnešní době pak nevzpomínáme pouze na zesnulé z člověčí říše, ale i na naše milovaná zvířátka.

Ke svým domácím mazlíčkům si vytváříme hluboké citové pouto a když nás poté navždy opustí, je to pro nás velmi tragická událost. Na svá zvířátka pak také vzpomínáme se stejnou láskou, jako na blízké osoby z řad lidí.

Zavzpomínejme na naše blízké a uctěme jejich památku. Zvířátka nás provázela naším životem. Byli to naši věrní kamarádi. Zapalme tedy svíčku i za ně. Víme totiž, že i oni mají svoji duši, která je často plná nás, jejich páníčků.

Pro ty, kteří nás milovali